Očka jak korálky

a ostré zoubky v tlamě

Dívá se do dálky

anebo možná na mě

šelmička schoulená

 v náručí svojí paní

Co asi znamená

záhadné pousmání

té dívky pohřbené

už dávno v tůni věků?

Co kromě kamene,

co zbude po člověku,

když zem ho pohltí

jak nenasytná ústa?

Co bude po smrti?

A proč tu nesmí zůstat

víc než jen šerosvit

v obrazu popraskaném?

Sbohem, už musím jít,

dřív než ti slza skane

po tváři do klína,

ty dívko, uvězněná v rámu

Koho chci proklínat

v zrcadle sebeklamu

v té chvíli závratné

ve chvíli rozechvění...

Dál stojím před plátnem

a soumrak v noc se mění..

Však netuším, jaký význam má

ta hra ,co tu mlčky hrajem –

já a ta neznámá

šlechtična s hranostajem...